O bobrovi Břéťovi
Byl jednou jeden strašlivě líný bobr, který se jmenoval Břéťa. Zatímco ostatní bobři od jara do podzimu stavěli hráze a sbírali vrbové proutí do zásoby, aby v zimě mohli v klidu spát, Břéťa se jen válel na kameni a chytal bronz.
Pilní bobři si plnili spíže těmi nejchutnějšími zelenými proutky na zimu. To pak takový bobr, který se probudí hladový ze zimního spánku, jen sáhne po šťavnatém proutku do spíže, a nemusí je hledat pod sněhem.
Když bobři říkali Břéťovi, že by si měl taky udělat nějaké zásoby na zimu, aby pak neměl hlad, Břéťa vždy jen mávnul rukou, a řekl, že nemá čas, protože musí odpočívat.
A tak uplynulo jaro, léto i pozdim, a byla tu najednou zima. Všichni bobři zalezli do svých nor a hráli karty. I Břéťa se uložil ve své postýlce a spal. Netrvalo ale dlouho a probudil se hladem.
Bobr Břéťa vylezl ze své nory a zaťukal u souseda, zda by mu nedal nějakou ze proutků, protože měl hrozný hlad. Ale soused mu odpověděl, že kdyby se celé léto neválel, mohl mít taky zásoby. A vůbec - on má tak akorát pro sebe, a na rozdávání už mu nezbývá. Takhle obešel Břéťa všechny svoje sousedy bobry a nikde nepochodil. Proto mu nezbylo nic jiného, než se vypravit k řece, a něco si najít.
V zimě ale bývá někdy taková zima, že i řeka zamrzne, a tak místo vody našel Břéťa jen led. Domů se pak vrátil celý promrzlý a mokrý, a kromě té jedné větvičky bez listí chytil i pořádnou rýmu.
Po zbytek zimy pak Břéťa ležel v posteli a pil jen horký čaj. Když bobr leží v posteli, tak má spoustu času přemýšlet. A tak i Břéťovi došlo, že takhle to nepůjde.
Když pak na jaře vykouklo sluníčko a roztál i poslední kus ledu na řeče, byl bobr Břéťa první, kdo začal stavět hráze a spíž, aby už nikdy nemusel v zimě shánět jídlo v ledové vodě.
Ke stažení
Obrázek Bobra Břéti v původní velikosti
