Ne jeden z rodičů si pokládá často otázku, jak správně motivovat dítě, aby se více snažilo - ve škole, při sportu, u domácích prací a podobně. Mnohokrát to dětem můžeme říkat sem a tam, ale stále je to málo nebo to nemá přijatelný výsledek.
Stává se vám, že se přistihnete, jak křičíte, jestli mluvíte čínsky nebo jestli mluvíte do dubu? Uklidníme Vás, nejste v tom zdaleka sami.
Když jsou slova málo
Můžeme tuhle situaci srovnat s tím, když se dítě třeba bojí samo v pokoji. Ani tak dítko nepřesvědčíte slovem, že bubáci neexistují a že se nemají čeho bát. A to ani v případě, že používáte zcela jasná a srozumitelná vysvětlení a argumenty. A je to z jednoho důvodu – co dítě prožívá a cítí, to žádná slova nepřemohou. Zkrátka víra je více než slova. Zažili jste sami slova typu „Už se neboj“? Pak sami víte, že to prostě nestačilo, že strach a prožitek z něho byl zkrátka silnější.
Uběhnout 5 kilometrů? To přece nezvládnu!
Jak dítěti podat to, že zvládne víc, než si myslí? Že má na to například uběhnout 5 kilometrů?
V rámci své fyzičky jsem začala běhat. Žádné maratony, ale běhám. Některý týden mi na běh nezbyde jediný den, jindy se mi podaří vyběhnout i několikrát za týden.
Zkusila jsem se zeptat své starší dcery, jestli půjde se mnou, že uběhneme maximálně 5 kilometrů. Nikdy se mnou nešla. Argumentovala, že by 5 kilometrů nikdy neuběhla.
Není to samozřejmě o tom, že by to neuběhla (ani to přece nezkusila), ale protože si myslí a cítí, že 5 kilometrů je strašná dálka.
Jednoho dne jsem jí vytáhla běhat s tím, že nedostala na výběr. Moc často tohle nedělám, tady jsem ale cítila, že je to potřeba.
Bude to fajn, být jen spolu, spojíme příjemné s užitečným, protáhneme se a budeme na čerstvém vzduchu.
Včera jsem ji vytáhla. Nediskutovala jsem s ní, jestli chce, jestli to zvládne. Jednoduše jsem ji požádala, aby šla, že se teď moc nevídáme a bude to fajn náš čas. Čas být spolu. A tak jsme vyběhly. Upozornila jsem jí, že se na mě nemusí vázat, že neběhám nijak rychle a bude-li chtít běžet rychleji, pak může. Po uběhnutí prvního kilometru byla příjemně překvapená dcera, že to uběhla rychleji, než si myslela. Druhý kilometr ani nezaregistrovala, pak přišlo na řadu stávkování, že už nemůže, ale běžela stále dál. U čtvrtého kilometru mě předběhla a pátý mi utekla. A uběhla by i víc, ale mě docházely velmi rychle síly. A jaké byly její pocity? Byla na sebe pyšná, zcela vysmátá a spokojená sama se sebou.
Nezmeškejte možnost propojit zážitek s uvědoměním
Doma jsme si potom povídaly, jak to bylo překvapivě jednoduché. Svěřila se mi, že by ji nikdy nenapadlo, že dokáže uběhnout pět kilometrů.
Mnohdy jsou naše představy strašidelnější než činy samotné. Velmi často se stane, že nás přemůže nejistota a strach. Že naše představa je mnohem horší než akce samotná.
Sebehodnota a sebedůvěra je ochota podnikat další a další kroky vedoucí k vysněným cílům i přesto, že vás svírá úzkost a nemůžete si být jisti výsledkem. Pamatujte na to, že mnohem důležitější než pocity jsou Vaše činy. Činy vycházejí z našich hodnot, tedy z toho, na čem nám záleží. Snaha jít vpřed je důležitější než výsledek.
Tato její zkušenost jí při další příležitosti, kdy si sebou nebo svým výkonem nebude jistá, posune dál. A také je možné, že ne, ale to je celoživotní cesta učení.
Je na čase jít dceři příkladem a překonat i svůj strach. Překročit tu pomyslnou smyčku, která mě brzdí v mých činech. I když ten výsledek není tak dokonalý jako v našich představách, stejně jako naše obavy nejsou tak silné jako realita.
